Ve naší rozhádané společnosti by se dala vymezit dvě základní období – před běžným odposlechem čehokoliv a kdykoliv a období, kdy je považováno odposlouchávání za zakázanou činnost. Co a jak lze odposlouchávat, je nyní zahaleno rouškou nevědomosti, kterou je potřeba trochu poodhrnout. Lze tedy někoho odposlechnout a případně jak a kdy?

Odposlech pro zapomnětlivé

Při obchodním jednání můžeme upozornit nebo požádat protistranu o možnost nahrání rozhovoru. Pochopitelně může mít taková žádost nežádoucí účinky v podobě nedůvěry, kterou tím žadatel vzbudí. Nahrávání hovoru se obvykle neobejde bez jisté upjatosti a zdrženlivosti. Lidé si prostě zafixují do podvědomí, že musejí být opatrnější a dávají si pozor na jazyk. Bůhví kdo bude potom poslouchat jejich vyjádření.

Tajný odposlech

V podstatě nic nebrání možnosti odposlouchávat nebo raději nahrávat jednání tajně, pokud se jedná o veřejný prostor, vlastní jednací místnost nebo kancelář. Mnohé firmy si nahrávají přijímací pohovory nebo školení zaměstnanců, aby měly důkaz, že nebudou obviněny z nějakého protiprávního jednání. Má to svoji logiku také při jednání šéfa se svojí sekretářkou, aby později nedošlo k obvinění ze sexuálního obtěžování. Naopak by si při sexuálním obtěžování měla důkaz nahrávat sekretářka, i když ta to vůbec nepotřebuje. Tím, kdo totiž musí dokázat, že neobtěžoval, je kupodivu v českém právu žalovaný. Pokud dojde k nějakým intimnostem nahrávání je naopak dost riskantní.

Odposlech v cizích prostorách

Tady je odposlech již velice problematická záležitost. Lze samozřejmě nahrávat obchodní jednání, ale umístit odposlouchávací zařízení a sledovat cizí počínání v soukromí nebo přímo nesouvisející s naší společnou činností a s rozhovory je skutečně trestné. Nemluvě o otázce umístění takové štěnice a jejího provozu. Zde může dojít k souběhu hned několika trestných činů kvalifikovaných trestním zákonem.

Policejní odposlech

Policie má právo v závažných případech odposlouchávat hovory se souhlasem soudce. Po excesech některých policisů, kteří odposlouchávali například soudce Ústavního soudu Rychetského a to na základě legálního povolení soudem, se nyní praxe změnila a popis koho a proč odposlouchávat se musí sdělit soudci. Policie může v odůvodněných případech odposlouchávat bez povolení soudu a to třeba při hrozbě teroristického útoku, únosu, útěku vězně a dalších okolnostech, které nesnesou odkladu a žádost podat následně.

Odposlech jako důkaz

A tady veřejnost většinou dost tápe a plete si odposlech občanský s policejním. Policie musí dodržet podmínky odposlechu, jinak k důkazu nebude přihlédnuto. Musí bezpodmínečně požádat soud, který může jednak odposlech omezit a jednak zcela zakázat. Odposlech, který soud nepovolil nelze u soudu použít jako důkaz. Občané se však mohou odposlouchávat docela běžně, pokud neporuší soukromí jiných osob. Třeba doma odposlouchávat manžela nebo manželku je sice nechutné, ale použitelné v rozvodovém řízení. Stejně tak lze v trestním řízení použít odposlech nabídky úplatku (nesmí být pořízen nezákonně policií) nebo výhrůžky či vydíraní protistranou. Trestní řízení klade na první místo zjištění skutkových podstat trestných činů a jakýkoliv důkaz, který k tomu dopomůže, je akceptovatelný, tedy i soukromý odposlech.

Odposlech je tedy docela široce použitelná možnost ochrany svých zájmů. Není příliš etickým prvkem jednání a vzbuzuje značné emoce. Ale někdy pomůže k objasnění trestné činnosti nebo k provedení dokazování u obchodního sporu. Na jednu věc je ale třeba si dávat vždy pozor. Odposlech musí být analogový. Tedy takový, kde bude zachycen skutečný hlas člověka a nikoliv hlas generovaný nějakým zařízením. Když se například spojíte po Skypu, tak skutečný hlas nikdy neuslyšíte a jako důkaz jej nelze použít.